Prevalence obezity v posledních dekádách stále roste. To je snadno ověřitelný fakt (link). Vlastně ani to nepotřebujeme moc ověřovat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Jednoduché vysvětlení příčiny ve smyslu „moc jíme a málo se hýbeme“ však už tak jednoduché bohužel není. Když není, tak jak si to tloustnutí populace máme tedy vysvětlit?
Do popředí zájmů a intenzivní odborné debaty se v posledních letech dostal zejména spor dvou modelů, které se snaží narůstající prevalenci obezity vysvětlit. Velmi podrobně se k tomuto sporu vyjadřuje prof. Jeffrey S. Flier z Harvard Medical School (Boston, USA) v článku publikovaném v odborném časopise Cell Metabolism1 (link). Dle jeho názoru bohužel ani jeden z těchto modelů, tj. Sacharidovo-inzulínový model vs. tradiční Model energetické rovnováhy, nevysvětluje prudký nárůst obezity v populaci. O co tedy jde?
Sacharidovo-inzulínový model
„Stojaté vody“ vysvětlování prevalence obezity rozvířili autoři tzv. Sacharidovo-inzulínového modelu („carbohydrate-insulin model“, CIM), pomocí kterého se snaží nejen vysvětlit pandemii obezity, ale zároveň zpochybnit tradiční model energetické rovnováhy (link) (tzv. „energy balance model“, EBM) (více tady a tady).
Pro připomenutí o co jde u CIM – krok po kroku:
- Za jádro problému CIM považuje excesivní příjem sacharidů (zejména těch jednoduchých), který rychle zvyšuje glykémii, …
- … a tím přirozeně stimuluje uvolňování inzulínu (a tlumí uvolňování glukagonu)…
- … Mezi známé efekty inzulínu patří zvyšování ukládání energie do tukových zásob a zároveň omezování využití této energie z tuků…
- … To dle autorů CIM způsobuje snížení množství volné energie v podobě glukózy (přeměnila se na tuk), volných mastných kyselin (inzulín brání jejich uvolňování z tuků a tím využití jako zdroje energie) a ketolátek v pozdější fázi po jídle…
- … Mozek tento nedostatek energie vnímá a reaguje zvýšením apetitu a zároveň snížením energetického výdeje…
- … Vše by pak mělo logicky znamenat vznik pozitivní energetické rovnováhy a tloustnutí.
Model energetické rovnováhy – tradiční pohled
EBM je založeno na prvním termodynamickém zákoně o zachování energie. Energie se prostě nemůže ztratit, a proto je jedno, co jíme, protože „kalorie je kalorie“. Takže když přijmeme více kalorií než vydáme, tloustneme, a naopak. Dle zastánců EBM je klíčovým orgánem mozek, který na základě nejrůznějších signálů z periférie (např. trávicího traktu a tukové tkáně) kontroluje energetický příjem a výdej (tzv. homeostatická energetická kontrola). Aniž bychom chtěli vyvracet fyzikální zákony, tak tento model ignoruje specifika živého organismu a fungování metabolismu. Tělesná hmotnost a množství tuků (tzv. adipozita) jsou fyziologicky kontrolované parametry pomocí složitého systému zahrnujícího geny, hormony a další látky z periferie + mozkové regulační mechanismy.
EBM sice popisuje zákonitosti regulování energetické rovnováhy, avšak nijak nevysvětluje dramaticky narůstající prevalenci obezity. Tzn. co je tou/těmi příčinou/příčinami, která/é pravděpodobně v kombinací s nějakou konkrétní genetickou predispozicí, způsobuje/í tak dramatický a masivní nárůst obezity? Na změnu lidského genomu je několik desítek let žalostně málo. Geny za to tedy, minimálně v té izolované podobě, jistě nemůžou.
Evoluční vsuvka
Proč u některých jedinců selhávají tyto regulační mechanismy, zatímco jiní si bez velkých obtíží (tj. bez cílené úpravy stravy nebo zvýšení pohybové aktivity) svou hmotnost zachovávají relativně stabilní po celou dobu svého života? Otázka, kterou neumí definitivně vysvětlit bohužel ani jeden, ani žádný další model vzniku obezity.
Mimochodem, z pohledu evolučního, není překvapující, že organismus kontroluje dlouhodobě nadbytečný příjem energie tak nějak méně dokonale než jsou důsledky hladovění. Jinými slovy, hojnost v příjmu energie a její nadbytečné ukládání vždy totiž znamenaly pro člověka výhodu pro přežití v nejistých dobách.
Problémy CIM?
Ale abychom byli objektivní, musíme zmínit i problematické části CIM:
1) Není doposud jednoznačně dokázáno na velkých populačních datech, že vysoký příjem sacharidů přímo souvisí s vysokou prevalencí obezity (i když podezření existuje).
2) Ačkoli nízko sacharidové diety bývají účinné ve snižování tělesné hmotnosti jednotlivců (pravděpodobně zejména jedinců s hyperinzulínemií), nemáme tuto evidenci pro řešení obezity jako celospolečenského problému.
3) Zatím nemáme konečné důkazy (i když náznaky existují), že by zvýšený apetit u člověka byl způsobený reakcí mozku na snížení množství volné energie, které by mělo být dle CMI způsobené efektem inzulínu (viz výše bod 4).
4) Ma zvířecích modelech vidíme, že obezitu způsobuje jak dieta s vysokým příjmem sacharidů, tak i dieta s vysokým příjmem tuků. Navíc, někteří zvířecí jedinci překvapivě úplně odolávají jakýmkoli pokusům (dietním i pohybovým) o vyvolání obezity.
Závěrem
Řešení obezity na individuální i celospolečenské úrovni není určitě jednoduché a je zřejmé, že dosavadní pokusy ve smyslu „méně jez a více se hýbej“ prostě nefungují. Bohužel stále neznáme základní teoretický model, který by nám jednoznačně vysvětlil narůstající prevalenci obezity a současně postihl všechny (nebo alespoň ty nejdůležitější) ovlivňující faktory. CIM se o to pokouší, trefuje se možná velmi dobře do vysokého příjmu cukrů, ale stále není kompletní a je zapotřebí jeho části ještě definitivně vědecky ověřit.
Referenční seznam:
1. Flier JS. Moderating “the great debate”: The carbohydrate-insulin vs. the energy balance models of obesity. Cell Metab. 2023;35(5):737-741. doi:10.1016/j.cmet.2023.03.020
Odkaz na FB skupinu www.sportdefacto.cz.
